Ochočení je podstatnou součástí chovu jakéhokoli domácího zvířete, jelikož na základě něj se odvíjí celý vztah mězi zvířetem a chovatelem. Je potěšující, že straky se nechají poměrně snadno ochočit − a to do dost velké míry! Za to vděčíme stračí povaze − především jejich přirozené družnosti a sociálnímu cítění.
Jak moc a jak snadno se nechá straka ochočit závisí především na těchto faktorech:
Rozhodující význam má tedy to, kým je straka vychovávána. Podobně jako u lidských mláďat, si i ta stračí v první fázi života formují svou identitu, zařazují se do společnosti a získávají pevné charaktery. Rozdíl je v tom, že to co u lidského dítěte trvá několik let se u mladé straky odehraje za pár desítek dní − vždyť stráčata jsou již po měsíci života schopná poletu a následující rok již některá hnízdí. Charakter a nárožnost ochočení se různí podle toho v jaké fázi života mláděte se straky ujmeme:
Mláďata, která ještě nejsou samostatná, ale zároveň umí poletovat jsou tou poslední fází vhodnou k ochočení. Jsou dost stará na to, aby si uvědomila kým jsou a kým ne, ale zároveň i ony mají hlad a jediní vy jste schopni jim potravu obstarat. Problém je v tom, že s vámi z počátku nebudou spolupracovat a budou vám utíkat a ulétávat. Taková mláďata je vhodné chovat v nějaké uzavřené místnosti, ve které vám sice neuletí, ale zároveň nebude tak malá, aby se mládě nemělo kde schovat. S mládětem se sbližujeme pomalu, nejprve v jeho přítomnosti pouze nehybně sedíme a věnejume se něčemu jinému (třeba si čteme). Pak postupně se začneme přibližovat a pak už jdeme s žrádlem pozvolna na věc...
Čím je straka menší, tím je její péče náročnější. Úplně malé mládě musíme zahřívat, pravidelně a často krmit − nesmíme vynechat. Když je stráčka větší, tak již není ohřev potřeba, ale zase musíme naplnit její touhu po poznání, učit ji a trávit s ní většinu volného času.
Mláděti straky je nutné věnovat většinu svého volného času
každý den!!!
Důležité je stace vštípit do vědomí co smí a co ne, kdo je kamarád a kdo ne. Tím mířím především na nebezpečí koček − zatím nevím jak mláděti zaručeně vysvětlit, že kočky (až na výjimky) nejsou na hraní. Proto to mějte na paměti a při přítomnosti psů, koček a podobných hrozeb buďte ve střehu. Rovněž již v útlém věku musíme mít jasno v tom, kam chceme aby straka chodila a kam ne. Ono to je zpočátku roztomilé, když vám leze do pracovny, ale později to je k nevydržení.
Pokud se do naší péče dostal již dospělý, nebo odrostlý jedinec, pak bude celý proces mnohem složitější. Při ochočování mláďete nám prakticky jen stačí dobře se mu věnovat a mládě nám hned „zobe z ruky“. V tomto případě si však musíme stračí přízeň tvrdě zasloužit. Máme totiž před sebou straku, která se cítí být strakou, řadí se mezi ně a naší přítomnost vnímá jako ohrožení. Takže mi s ní nejprve musíme navázat mír a až pak může být řeč o nějakém navazování vztahu.
Dospělé strace musíme tedy nejprve dopřát klid a hlavně pocit bezpečí. V prvních dnech více méně necháme straku seznámit se s novým prostředím − i to je pro ní velká zátěž. Potravu jí nosíme v klidu ale bez zbytečného protahování celého procesu. Při jídle strace necháme zcela soukromí. Sledujeme jestli žere. Pokud ne, tak je patrně míra stresu nebezpečně vysoká a mi musíme nějakým způsobem uvolnit atmosféru.
Později se s ní začneme seznamovat. Z počátku se ke strace přibližujeme opatrně a důsledně se vyvarováváme jakýchkoli pohybů či projevů, které by si straka mohla vysvětlit jako náznak agrese. Pokud se nás (nebo lidí obecně) straka obzvláště bojí, pak je vhodné se k ní nejprve přibližovat jakoby mimochodem. To znamená jen kolem opatrně procházet − nezdržovat se u ní, nenatáčet se s měrem k ní − jen jí věnovat pohled a plynule odejít. To postupem času ve strace vzbudí dojem, že jí nechcete ulovit − jelikož ikdyž jí vidíte, tak odcházíte pryč. Nebo sedíme opodál a čteme si knížku.
V další fázi se ke strace přibližujeme skrze příjem potravy. Doneseme žrádlo (jen tolik co sní) a při příjmu potravy se zdržujeme nadohled, ale v přijetelné vzdálenosti. Na straku nehledíme přímo, opět jí chceme dát pocit, že nás v podstatě moc nezajímá. Postupně zkracujeme vzdálenost a začínáme být aktivnější − mluvíme ke strace, více na ní hledíme, zkrátka navazujeme kontakt. Takovým vyvrcholením této fáze je příjem potravy z ruky.
Pokud jsme zdárně překonali seznamovací fázi, pak již můžeme pomalu utvářet společný vztah − obdobně jako s mládětem, jen mnohem pomaleji a opatrněji.
Při chovu na volono u nás straku nic fyzicky nedrží. Sociální vazba tedy musí být tak silná, aby u nás straku udržela. Opět je zde velký rozdíl, zda chováme straku odchovanou lidmi, nebo strakami. Pokud je odchovaná lidmi, sama se mezi ně řadí a tak nemá výrazný důvod tuto komunitu opouštět. V druhém případě se v dospělosti může pokoušet nalézt své rodné družky.
Takovou divokou kartou jsou v tomto případě hormony . Zvláště v období od února do března se může projevit silná touha zahnízdit. „Lidské“ straky podléhají tomuto pokušení méně, ale také je to může lákat ven. Volání přírody slyší mnohem lépe samci − ne že by měli lepší uši, ale v tomto období mají asi tak dvacetkrát větší varlata, která je doslova zaplavují hormony... V takovém případě nás straka alespoň na nějaký čas opustí. Pokud nezahnízdí a nebo se nezatoulá, tak se k nám po nějakém čase (až vychladne) vrátí. Pokud však zahnízdí, tak se bude věnovat rodině − není však vyloučeno, že nás nebude navštěvovat (přecejen přísun nadbytku potravy v době hnízdění se hodí).
To jeslti se nám zalítlá straka vrátí závisí na tom:
Poslední aktualizace 16. května 2019
Období hnízdění je tady, straky mají napilno a mohou mít větší sklony k agresivitě.
Jarní a letní měsíce s sebou přinášejí i spoustu vykulených ptáčat poskakujících po parcích a ulicích. Potřebují ale naši pomoc? Kdo si není jistý, doporučuji odkaz na článek Když najdete ptáče